Pokud člověk pracuje pro někoho jiného, vzdaluje se od svého snu. Říká umělec Maxim Havlíček

S Maximem se potkáváme pár dní po zahájení jeho pražské vernisáže, kterou, jak sám zmiňuje byla vyvrcholením rok a půl náročné práce. Maxim neskrývá "lehkou" únavu a přiznává, že tímto večerem koloběh teprve začíná. Uměním se živí a důležité je především i prodejní úspěšnost jeho tvorby. Trh v Čechách se prý nemůže rovnat tomu ve Státech, kde je kupní síla mnohem větší. Výstava sklidila velký úspěch, lidi se do síně Galerie 1 ani nevešli a sám Havlíček dával jeden rozhovor za druhým. Nám se otevřel v trochu jiném duchu a neskrýval, že se někdy dostaví stav, kdy si říká, že nemůže.

„Byl to skvělý večer, přišlo spoustu lidí. Cítím vděčnost, ale úplně mě to vysálo. Víte, hodně z nich vidí pouze to pozlátko, celebrity, drinky, život umělce, ale vůbec netuší, co je za tím. Tohle je pouze malá část mého života. Toho, kdo jsem.”

Hodnoty a život umělce 

Pro Maxima jsou klíčové jeho rituály, to je ranní káva a odjezd do ateliéru, kde tráví hodiny a hodiny. Konkrétně tři hodiny jsou pro jeho tvorbu klíčové, teprve pak chytne tu správnou “flow”. Největší životní hodnotu má pro něj právě čas, čím je starší, tak si uvědomuje jak všechno kolem letí. Všem, kdo v životě zrovna tápou nebo jsou začínající umělci radí, aby se nikdy nemotivovali penězmi, ty dle Havlíčka dokážete vydělat kdykoliv.

„Je smutné, že pro všechny lidi, kteří hledají práci je podstatné jen finanční ohodnocení. Jakmile člověk pracuje pro někoho, dál se vzdaluje od svého snu. Jasně, zní to jako “klišé”, ale čeho pak budeme na smrtelné posteli litovat?"

Peníze, jak pokračuje dále vytváří pouze iluzi jistoty, každý den se může stát cokoliv. Sám říká, že jsme "tu" pouze na chvilku a čas, který na světě máme je třeba maximálně využít.

Rodina a život

Domov má prý všude a nikde. Jako dítě vyrůstal v Čechách, Bulharsku a v roce 1999 se odstěhoval do Ameriky. Jak sám říká, zažít si své za oceánské dobrodružství. Nepovažuje se za Čecha ani Američana, každá země mu dala jinou perspektivu, vnímání a hodnoty. Maxim vzpomíná na dětství v komunismu a jak toužil po možnosti nebýt omezený a vyjádřit se. Proto si vybral uměleckou školu, díky možnosti projevit se a být sám s sebou. I když jeho první láska byla hudba, u které vydržel jeho bratr, dvojče Karel, Maxim nakonec skončil u plátna. 

„Když jsme se s bráchou rozhodli, že se staneme umělci, rodiče z toho úplně nadšení nebyli. Mysleli si, že jako umělec si nevyděláte žádné peníze a budete dřít bídu s nouzí. Ale my jsme si šli za svým."

Otvoriť v galérii (1)

Inspirace, tvorba, motivace

Maxim při své práci neustále zkouší nové techniky, materiály a barvy. Inspirace, je prý všude kolem. Inspirují ho lidské příběhy, zážitky, zkušenosti a to, co je pod povrchem. 

„Svou tvorbu stále přetvářím a hledám nové cesty. Chci být co nejvíce originální."

Když jsem se ho zeptala, čím tedy jeho dílo vyniká a jsou jiná oproti ostatním, řekl, že je velmi těžké se posoudit sám. Každé má prý svůj charakteristický rukopis, který si každý umělec musí najít. Sám si chodí doplňovat vzdělání do galerií a muzeí. Fascinují ho díla, kde může přemýšlet nad tím, proč ho daný malíř namaloval zrovna tak, a hledat v nich různé paralely s jejich životy. 

„Hrozně mě zajímá ta cesta každého umělce, jaké pocity lze vyčíst z jejich děl, jaké mají za sebou zážitky. Snažím se je pochopit. Člověk se má od starších mnoho co učit. Já osobně respektuji a obdivuji každého umělce,"

dodává. 

Maxim Havlíček je skutečně inspirativní člověk, jak svou tvorbou a smýšlením o životě, tak i velmi specifickým "lookem": černě nalakované nehty, černý outfit a kulaté sluneční brýle z něj dělají umělce, kterého si rozhodně zapamatujete na první pohled. Každým začínajícím umělcům radí, aby se nebáli na cestu vyjít, aby pro ně peníze nebyly priorita a našli si to, co je inspiruje a co chtějí světu předat. 

Luxusní penthouse na Praze 1 - 226m, Praha 1

Show property