Advokátka Lucie Hrdá nevěří ve spravedlnost. Nám advokátům je jedno, za kterou stranu kopeme, doplňuje

Jak dlouho se věnujete trestnímu, rodinnému právu a jaká byla Vaše cesta? 

Jako advokát dvacet jedna let. Při studiu jsem pracovala v Bílém kruhu bezpečí, který pomáhá obětem trestné činnosti, tak ještě o tři roky déle. 

Jak se za tu dobu systém proměnil? Je to lepší? 

On se opravdu proměnil. Na poměry trestního práva, který je velmi rigidní, tak se proměnil opravdu hodně. A to díky snaze mnoha neziskových organizací a mnoha politiků a to opravdu dobrým směrem pro oběti trestné činnosti. Tím jak jsme součástí Rady Evropy a součástí Evropské unie, tak jsme součástí i evropské legislativy, která byla daleko napřed a my jsme ji museli přijmout. Nyní mají obětí mnohem více práv, dříve nebyli vůbec subjektem trestního řízení, byli jenom jejich objektem. Zjišťovalo se: „kdo vám co udělal, kde, jak to tam vypadalo.“ A to bylo všechno, ale nebyla jim dána práva a oprávnění a teď jsou součástí trestního řízení a to trestní řízení se sice pořád točí kolem toho pachatele, ale zároveň se musí soustředit také na tu oběť, což někde funguje, někde to nefunguje. I naše vyšší soudy, ke kterým se ty případy postupně dostávají, tak tam tu evropskou legislativu hodně upřednostňují, dávají na ni hodně důraz a opravdu je to o tom, že se na tu oběť bude dávat větší důraz a bude se jí dávat větší prostor v trestním řízení, tak aby nebyla jenom tím polem, které se prozkoumá. Ale aby bylo vidět, že je to člověk, na kterého to má nějaký dopad, který má svá práva a chce to tomu soudu něco říct. Rozhodně se to zlepšilo. A to, co se zlepší od příštího roku, tak z toho mám obrovskou radost. Od prvního ledna bude účinná velká novela sexualizovaného násilí v trestním zákoníku a znamená to mimo jiné změnu trestného činu znásilnění a zároveň je to věc, na které jsem dělala opravdu dlouho a jsem hrozně ráda, že se to povedlo.

Bude tam změna, že o dítěti pod dvanáct let se nemůže říkat, že by mělo nějaký sex dobrovolně, a že to dítě je vždy závislé, bezbranné a tudíž tam bude vždycky ten trestní čin znásilnění nebo trestní čin sexuálního útoku, ale už tam nebude trestný čin pohlavního zneužití, za který byly mnohem menší sazby.

To je podstatná změna v trestním zákoníku, která směřuje ve prospěch oběti. 

Luxusní byt na prodej s terasou a výhledem, Praha 1

Show property

Věděla jste hned, že budete dělat tento obor? Je to určitě neskutečné těžký obor, Vy jako žena a i jako matka. Jak je to náročné pro ženu? 

Já jsem před dvaceti lety věděla, že chci dělat trestní právo, ale v té době těch žen tam nebylo rozhodně tolik. Já jsem naštěstí měla skvělého šéfa a opravdu velkou náhodou jsem se k němu dostala. On mě v tom podporoval, předal mi to, že je dobré v tomto podporovat ženy a to dělám i já, nabízím příležitosti ženám. Dnes už to tak není, dnes trestní právo dělá mnoho žen a já jsem vždy chtěla dělat obhajobu, teprve v průběhu jsem zjistila, že oběti by si zasloužily nějaký hlas. Dřív oběti žádná nic moc práva neměly, takže jsem to začala dělat a postupem času se ukázalo, že děláme největší část zastupování obětí v České republice ze všech advokátů. Ale pořád děláme obhajoby, protože na tom ta kancelář vydělává, zatím co na těch obětech kancelář prodělává.

Náročné je to pokud si neosvojíte nějaké mechanismy sebe očisty, jak to zpracovávat. Snažím se to předávat svým zaměstnancům, ale je vidět, že u toho každý nevydrží. Ta fluktuace celkem je, protože ti lidé to dělají tak dva roky a pak říkají, že už nemůžou, že už jim je z toho špatně, že to psychicky nezvládají.

Já si mohu dovolit to dělat takovou dobu právě proto, že mám pod sebou lidi, kteří na těch kauzách pracují a já to supervizuji. Mám tak od těch kauz větší odstup, což mě to umožňuje dělat tak dlouho. Já to vždycky chtěla dělat, takže když něco chcete dělat, tak vám to nevadí. A jako matka to je něco jiného. Já to mám pořád tak, že jsem primárně obhájce. Já si chodím od dětí odpočnout do práce a z práce si chodím odpočnout k dětem. Mám velmi předčasně narozená dvojčata, takže je s nimi velká práce, je to náročné. A můžu jednoznačně říct, že v práci mám mnohem méně práce než doma. 

Kdo je Vašim největším klientem? Jsou to ženy? 

Největším našim klientem jsou především rozvody. My děláme ošklivé rozvody, tahanice o děti, únosy, domácí násilí, tam máme ženy i muže. Máme velkou část zastupování obětí v trestné činnosti, to jsme od ledna omezili, protože stát nám za to v podstatě vůbec neplatil, až jsme se dostali do mínusu. V současné době tedy stávkujeme a tuto práci jsme extrémně omezili. Čekáme až nabyde účinnosti novela advokátního tarifu, což by mělo být také v lednu. Pak máme tu část trestných obhajob. Pak děláme náhradu škody, když vás přejede auto, pak pomáháme rodičům, kterým šikanují děti.

Nebyl někdy okamžik, kdy jste si řekla, že už toho máte dost? Přišlo období „syndromu vyhoření?“

Měla jsem to. První tři roky, co jsem byla advokát, tak jsem neměla koncipienta. Dnes už to ani bez toho nejde.

Bylo to období, kdy jsem pracovala osmnáct hodin denně tři roky po sobě, spala jsem v kanceláři na karimatce pod stolem, snažila jsem se tu kariéru rozjet. Pak jsem tu práci začala nenávidět, typické vyhoření.

A to mi hrozně pomohlo, že jsem si vzala kolegyni jako koncipientku, která mi s tou prací pomohla. A hlavně jsem zjistila, že tu duševní hygienu potřebuji a je důležitá. Na základě toho jsem začala hodně cestovat, což je můj druh osobní hygieny. Někdy si říkám, ve chvíli, kdy se nějaká kauza nevyvede a máte pocit, že jdete hlavou proti zdi nebo ten stát vám za to odmítne platit, nebo když vám na internetu chodí výhrůžky znásilnění, zastřelením dětí a nadávky, což je velmi časté, tak si někdy říkám jestli stojí za to být viditelná a dělat tyhle věci. Ale zatím jsem dospěla k názoru, že to za to stojí. 

Pokud se podíváme na ty oběti domácího násilí, sexuálního zneužívání, je to pro Česko tabu? Posunulo se to někam? Svěřují se oběti více? 

Já myslím, že se to stoprocentně posunulo, protože dneska každý den, když otevřete internet nebo čtete noviny, tak je tam informace o nějakém rozsudku v kauze sexualizovaného nebo domácího násilí, nebo že byl někdo obviněný. Za to velké dík iniciativě Pod svícnem, tam mluví oběti intimního násilí veřejně, novináři chodí k těm kauzám, mluví se o těch případech, ty lidi to zajímá. Myslím si, že tady byl velký informační deficit, který se podařilo prolomit v covidu, protože nebylo o čem psát. A ukázalo se, co jsem predikovala, že díky covidu velmi vzroste domácí násilí a to se potvrdilo. Novináře to začalo velmi zajímat a zjistilo se, že lidé to chtějí vědět a že jsou velmi překvapeni tím, jakým způsobem se soudí tyto věci a jak dopadají. Vznikla třeba organizace Bez trestu, která upozorňuje na to, jakým způsobem se trestá v České republice. Ti lidi najednou ten informační deficit nasávají, chtějí ho zmenšit a myslím si, že ta rovina té informovanosti je nyní velmi podobná jako v jiných zemích. Mělo by to zůstat na této úrovni a nespadnout to zpátky, protože to téma odpovídá výskytu.

Ten výskyt je masivní. Každé čtvrté dítě vyrůstá v rodině, kde se odehrává domácí násilí, každá třetí žena zažila sexualizované nebo domácí násilí od svého partnera, každá čtvrtá holčička, každý čtvrtý chlapec se stal obětí sexuálního útoku. A to je tak masivní procento, toho co se v populaci děje, že my o tom musíme informovat a musí se o tom mluvit.

Když si porovnáte jak se informuje třeba o covidu. Tak my jsme nikdy neměli nakažené každé čtvrté dítě covidem, ale každé čtvrté dítě žije v rodině ohrožené násilím a nemluví se o tom takhle. 

Je pravdou, že pokud je někdo zneužívaný, že ho zneužívá člen rodiny, příbuzný? 

Ano, padesát procent zneuživatelů pochází ze skupiny otcové nebo dědové. Dalších dvacet procent jsou blízcí členové rodiny, strýcové, sourozenci, blízcí kamarádi, učitelé, někdo, kdo to dítě zná. A pouze deset procent jsou cizí pachatelé. To znamená, že v devadesáti procentech a to platí u dětí i u dospělých ta oběť svého pachatele zná. Až sedmdesát procent u dospělých je v partnerství a u dětí je to otec nebo dědeček.

My musíme zbourat mýtus, že žena nemá chodit sama venku, ona je tam více v bezpečí než doma, což je hrozné, ale je to pravda. Je to v nás zakořeněné, neměla tam jít, neměla tam jít sama, ale pokud vezmete s sebou kolegu z práce jste mnohdy ve větším nebezpečí než když jdete sama. 

Zmínila jste, že společnost má zájem o tyto případy, kauzy, ale nemáte pocit, že je tak trochu naštvaná na ten systém z důvodů nízkých trestů? 

Za tímto účelem vznikla organizace Bez trestu, já byla zakladatelkou a byla její součástí, teď už nejsem. To byl důvod proč jsme to založili, my jsme chtěli, aby se ta veřejnost naštvala. Laici měli pocit, že to trestáme dobře, že všichni půjdou za znásilnění sedět. Ale já vždycky všem říkala: „to není pravda.“

Ti lidé mi nevěřili, a když se rozsudky začaly zveřejňovat a začalo se o tom mluvit, tak veřejnost byla šokovaná.

My dospěli k názoru, že vy musíte ty věci veřejnosti ukázat, aby chtěla a požadovala ty věci po politicích a chtěla po nich změnu. Vy nemůžete chtít po soudcích tu změnu, ty jsou nezávislí, ale zákonodárci mohou tu změnu realizovat a to byl právě moment, kdy se prosadilo právě to znásilnění z podstaty u dětí, protože to veřejnost chtěla a politici to vyslyšeli. Je to součást toho dřívějšího informačního deficitu, který se nyní napravuje. A zároveň je pravda, že veřejnost má právo na kontrolu justice a že to informování o rozsudcích je součástí demokracie. 

Je tedy problém v tom systému? Co by tomu pomohlo? 

Za mě by pomohlo povinné vzdělávání soudců ve věci viktimologie,

protože ona se nikde neučiní. Na fakultě to bývá jako volitelný předmět a některé fakulty ji vůbec nemají, takže se neučí ani na psychologii přitom je to součástí. Je těžké sehnat potom psychologa, který je na to specializovaný. Bohužel stejné je to s právníky. Pokud rozhodujete o takových věcech a nerozumíte tomu, jak funguje viktimizace, jaké jsou následky, jaké jsou kontraintuitivní reakce obětí a řídíte se mýty jako: „neměla tam chodit, měla si dát pozor, mělo jí to být jasné,“ tak ta vaše rozhodnutí jsou založená ne na poznatcích vědy, ale na mýtech a dohadech. Právě proto se všude ve světě zavádí vzdělávání soudců v těchto věcech, tak aby rozuměli tomu o čem se rozhoduje. Je to velmi specifická kategorie rozhodování. U nás se říkalo: „my to nepotřebujeme, protože my těch kauz máme málo,“ jenže ony ty kauzy začínají narůstat, zvyšuje se oznamovanost a jsou to spojené nádoby.

V okamžiku, kdy se budeme chovat k obětem lépe, tak ony budou více nahlašovat a budou vědět, že to má smysl. Když budou vědět, že pachatel dostane podmínku, tak to nahlašovat nebudou. A my bychom měli chtít, aby ta nahlašovanost vzrůstala, protože v současné době se nahlašuje jen pět procent znásilnění a sedm až deset procent domácího násilí, u dětí je to do dvou procent.

Ale musíme připravit pro ty oběti podmínky takové, aby to bylo pro ně akceptovatelné. Jedním z těch kroků co můžeme udělat je to vzdělávání soudců, což v současné době se snaží na ministerstvu spravedlnosti udělat. 

Zmínila jste organizaci Bez trestu. Jste obhájce, zároveň aktivistkou a v poslední době jste tahaná médii zejména kvůli kauze s panem Švaňhalem. Překvapilo Vás jakým způsobem se k tomu spolek postavil? 

Zamrzelo mě to, samozřejmě. Ale já jsem si řekla, že pro mě je ten spolek na tolik důležitý, že nechci aby byl kvůli mě špiněn.

Ten spolek dělá neuvěřitelné množství práce, která je velmi důležitá. A já jsem se domluvila, že odejdu a podporuji ho nadále. Dělá neuvěřitelné věci a myslím, že by ho lidé neměli špinit.

Ta kauza už jede mnohem déle než jsme ten spolek zakládali. Je to vždycky složité vysvětlit lidem, co dělá obhájce a jaká je jeho práce v trestním řízení.

Jo, zamrzelo, ale to vás může zamrzet i to, když vám lidé nadávají na sociálních sítích a vyhrožují vašim dětem. Já jsem velmi ráda, že moje děti zatím neumí číst, protože to byly tak strašné věci, co se psaly.

Myslím si, že za každého mluví jeho práce. 

Kde je hranice obhájce a aktivisty? V té kauze jste stála na druhé straně, právě proti obětem. 

Já jsem se o tom nedávno bavila s kolegy. Práce toho aktivisty je ta práce, co děláte mimo ty jedničky, snaha o zlepšení věci, snaha upozorňovat na ty systémové chyby.

A jako obhájce, tam jste jako advokát, který stojí za svým klientem a nám je jedno za jakou stranu kopeme, protože my vždycky kopeme za ty svoje klienty.

Vy na začátku té kauzy nikdy nevíte na jaké straně té jednací síně se klient ocitne. 

Jak si vybíráte klienty? Šla byste do toho znovu nebo byste to odmítla? 

Ne, já neodmítám takové kauzy. Ty klienti si vybírají nás. Stále za námi chodí oběti, stále za námi chodí lidé, kteří jsou obvinění, stále za námi chodí lidé, co zažili domácí násilí doma a řešíme to. Ty lidi si vybírají vás. 

Zmínila jste, že Vám chodí řada nadávek, výhrůžek, jak to zvládáte? Máte někdy opravdu strach? 

Strach ne. Já jsem spíš znechucena tím, co jsou lidé schopni napsat. Já dělala screen shoty toho, co mi lidé psali do jednoho vlákna a dala jsem si to na sociální sítě jako gif, kde jely ty nadávky a sprosťárny. A lidé mi říkali: „to snad není možné.“ A já říkám: „tohle mám každý den, tohle je jen z dneška.“ A to bylo i před touto kauzou. Myslím si, že sociální sítě lidem umožnily psát to, co si dříve jen mysleli a dneska pod tou anonymitou verbalizují tyto myšlenky.

Snažím se to ignorovat, jsem velmi zvyklá na kritiku z domova, já to odrážím, ale ubližuje to lidem kolem mě.

Je zajímavé, že mi píší moji kamarádi: „to je hrozné.“ A já říkám: „já to nečtu, já to mám zablokované.“ Ale jsem ráda, že ty moje děti neumí ještě číst a myslím si, že brzy nastane okamžik, kdy bych jim to měla vysvětlit, že ta realita sociálních sítí je něco jiného než je skutečná realita. 

Jak si myslíte, že Česká republika přistupuje ke gayům, lesbám a komunitám LGBT? Jsme dál než v ostatních zemích nebo zaostáváme? 

My často zastupujeme lidi, kteří prochází tranzicí, a na soudech se hodně změnilo to, že dříve nevěděly ty soudy, jak tyto lidi oslovovat. A dosáhli jsme jednoho ústavního rozhodnutí, že soudy se mají chovat a oslovovat je podle toho gendru, který chtějí, což si myslím, že hodně pomohlo. Mohu mluvit jen v souvislosti s těmi soudy, v rámci rozvodu, péče o děti.

Dříve se k tomu přistupovalo tak, že to není normální a bylo to v neprospěch těch lidí. A teď minimálně v těch našich kauzách to tak není. 

Byla byste pro svazky? 

Já jsem rozhodně pro. Jsem spojenec. 

A adopce? 

Jsem i pro adopce. Vždycky když se říká, že děti budou gayové a lesby, když je budou vychovávat gayové a lesby, tak většina gayů a leseb je vychována heterosexuálními rodiči, takže v tomto rozhodně problém nevidím. 

Co byste si přála, co byste chtěla ještě dokázat? 

Já jsem posbírala už všechny ceny, co jsem asi mohla, takže to asi ne. Hrozně, hrozně jsem chtěla, aby prošlo to zneužívání dětí, za to hrozně vděčím Báře Urbanové a ostatním politikům, že to prosadili a to je podle mě asi vrchol kariéry (smích). A ještě jsem chtěla, aby bylo vzdělávání soudců, ale na tom už nepracuji. Vždycky se najdou věci, do kterých člověk šťourá, když vidí, že to nefunguje ve smyslu dohody o vině a trestu nebo ochrana dětí v opatrovnických řízeních, pořád je co zlepšovat. Pořád se zapojuji do iniciativ zákonodárných, ale 

teď bych asi chtěla, aby to zůstalo, tak jak je, abych se mohla věnovat dětem a cestovat.  

Zdroj: autorský článek, vlastní dotazování