Ve Venezuele nemá církevní sňatek sám o sobě žádnou právní platnost. Aby mohlo být manželství úředně uznáno, musí se nejprve uskutečnit občanský obřad v okrese, kde má alespoň jeden ze snoubenců trvalý pobyt. Náboženské obřady se nejčastěji konají v kostelech, jelikož přibližně 88 % populace jsou křesťané, z toho více než 70 % jsou římští katolíci. V zemi jsou zastoupena i další náboženství, jako je islám a hinduismus, ale jedná se pouze o malé komunity.
Nikdy by ji nenapadlo, že ji osud zavede tak daleko. Lucie, učitelka, odjela do Venezuely na pouhé tři měsíce, aby učila angličtinu a odpočinula si od stereotypu svého života. Na začátku se cítila jako cizinec nejen na jiném kontinentu, ale i mezi lidmi, kteří žili úplně jinak než ona. Všechno bylo hlučnější, barevnější, impulzivnější, potom potkala Diega.
Diego nebyl bohatý muž. Pracoval jako mechanik v malé rodinné opravně, každý den si špinil ruce olejem a večer si je téměř neumýval. Ale měl pohled, který řekl víc než sto slov. A když se usmál, Lucie měla pocit, jako by slunce vyšlo právě pro ni. Zpočátku byla opatrná. Pocházeli z úplně jiných světů – ona měla titul, on sotva dokončil školu. Ona byla zvyklá plánovat, on žil ze dne na den. V jeho jednoduchosti ale objevila něco vzácného – pokoj, upřímnost, smích, který prázdnotu nezakrýval, ale vyplňoval. Když ji o rok později požádal o ruku, neměl prsten od Tiffanyho, ale jen jednoduchý prsten, který mu pomohl vybrat jeho nejlepší přítel, který byl klenotník a prodal mu ho za poloviční cenu. Vysvětlil jí, že jí nemůže slíbit luxus, ale může slíbit oddanost, práci a srdce, které si nevezme zpět ani za nic na světě.
Svatba byla skromná. Konala se v malém kostele v Caracasu, kde místní kněz znal Diega osobně od dětství. Lucie měla na sobě bílé šaty, které jí půjčila jeho sestřenice. Hostina byla na zahradě, kde se o jídlo staraly tety, sestry a sousedé. Nebyl tam žádný drahý fotograf ani živá kapela, ale všechno dýchalo pravdou. V tanci pod hvězdami, obklopeni zpěvem cikád a vůní tropických květin, pochopila, že štěstí se neměří penězi, ale tím, s kým ho prožíváme. A i když se někdy trápili, počítali každé peso a vymýšleli, jak zaplatí účty, vždycky si večer sedli vedle sebe a řekli si: "Zvládneme to. Protože jsme dva."
Dnes žijí skromně, ale v Ekvádoru a ne v Caracasu, protože ten je považován za nejnebezpečnější a nejnásilnější hlavní město na světě. Ona učí angličtinu, on má vlastní dílnu. A i když jejich dům nemá bazén ani výhled na oceán, v jejich kuchyni je každý večer smích a vůně arepy. A to je víc než všechno zlato na světě.
Tradiční venezuelské svatební zvyky
Zásnuby
Zásnuby jsou v zemi velmi důležitou součástí svatebních obřadů. Ženich se tradičně setkává s otcem své vyvolené a žádá ho o ruku dcery. Při tomto formálním aktu ho často doprovází jeho rodina. Pokud rodina nevěsty souhlasí, pár se oficiálně zasnoubí a začnou přípravy na svatbu. Během této doby se zabezpečuje vše potřebné pro obřad i hostinu.
Arras – výměna mincí
Tato tradice je pro katolíky typická. Během obřadu kněz požehná 13 zlatých mincí, které předá ženichovi. Ten je předá nevěstě jako symbol důvěry a odevzdání všeho hmotného, co vlastní. Stříbrné a zlaté mince symbolizují Ježíšovy apoštoly a hovoří o bohatství a štěstí. Někdy nevěsta tento akt oplácí předáním prstenů, čímž vyjadřuje lásku a vzájemnou důvěru.
La Hora Loca – bláznivá hodina
"Bláznivá hodina" je tradice, která vznikla ve Venezuele. Okamžik během svatební oslavy, kdy se zábava začíná uklidňovat - pak se nečekaně rozezní hlasitá, rytmická hudba a všichni, včetně novomanželů, se opět vrhnou do tance a zábavy, jako by párty teprve začínala.
Svatební hostina
Svatební hostiny ve Venezuele jsou velkolepé a bohaté na jídlo, pití a zábavu. Podávají se tradiční jídla, tančí se a novomanželům se předávají dárky a gratulace. Hostiny často trvají až do pozdních nočních hodin. Zajímavostí je zvyk, že se novomanželé snaží během hostiny "utéct", ale hosté je musí pečlivě sledovat a zabránit tomu.
Zákony, práva a povinnosti
Minimální věk pro uzavření manželství je 18 let. S výjimkou souhlasu rodičů nemohou mladší děti uzavírat manželství. Manželství musí být uzavřeno státem pověřeným úředníkem. Páry musí předložit doklad o způsobilosti k manželství, stejně jako cizinci. Po rozvodu se rodiče dělí o rodičovská práva s tím, že děti do 7 let jsou automaticky svěřeny své matce. Ženy mají také právo dědit po svých manželech a nabývat majetek.
Ve Venezuele je zvykem uzavírat občanské i církevní sňatky, zatímco ten církevní je obvykle okázalejší. Země má bohatou kulturu, ovlivněnou různými národy. Po splnění všech administrativních požadavků může být manželství uzavřeno poměrně rychle. Navzdory některým rozdílům oproti jiným zemím zůstává manželství ve Venezuele hluboce zakořeněnou hodnotou.
Po svatbě
Nyní se ale podívejme, co čeká budoucí nevěstu po svatbě. Čeká ji každodenní poznávání nejen manžela, ale také s jeho kulturou, rodinou a zvyky, které jsou možná na míle vzdálené těm, ve kterých vyrůstala. Učí se žít v zemi, kde je všechno hlasitější, srdečnější, spontánnější – od ranního pozdravu až po večerní tance na terase. A i když ne všechno je vždy snadné, láska, kterou cítí, jí dává sílu přijmout i to, co si kdysi nedokázala ani představit.
Dětské hry ve Venezuele
Ve Venezuele se zachovala řada tradičních dětských her. Mezi ty nejzajímavější patří například hra se sloupem, který je natřený tukem a je vysoký asi pět metrů. Účastníci se snaží vyšplhat až na vrchol, kde na ně čeká odměna.
Další oblíbenou zábavou jsou "metras" – malé kuličky vyrobené z hlíny nebo barevného skla. Hráči se je snaží dostat do malých otvorů pomocí různých technik. Oblíbené jsou také skupinové aktivity jako "las rodas", při kterých děti tvoří kruh, drží se za ruce, zpívají tradiční písně jako "Arroz con leche" nebo "La culebra del mar" a tančí.
Velmi tradiční je také tzv. "gurrufío", jehož historie sahá až 400 let do minulosti. Jedná se o hračku vyrobenou z plechu, dřeva nebo plastu, která se roztočí pomocí šňůrky, něco jako naše česká „káča“.
Jídlo a kulinářské zvyky
Venezuelská kuchyně je pestrá a chutná. Mezi typická sváteční jídla patří například "pan de jamón" – sladké těsto plněné šunkou, slaninou, olivami a rozinkami, které se připravuje během Vánoc. Nedílnou součástí svátků je také "hallaca", pokrm z kukuřičného těsta obaleného banánovým listem.
Dalším oblíbeným jídlem je "pabellón criollo", národní jídlo země. Skládá se z bílé rýže, trhaného hovězího masa, černých fazolí a smaženého banánu.
Základem každodenní stravy je "arepa" – placka z mleté kukuřice, která se podává k většině jídel.
Domorodé kmeny
V zemi stále žije více než třicet domorodých etnických skupin. Například kmen Warao obývá oblast delty řeky Orinoko a jejich život se točí kolem palmy moriche, která slouží jako zdroj potravy, surovina pro stavbu domů, dekorace a oblečení. Jejich obydlí mohou být buď "domy na chodníku" postavené na kůlech nad vodou, nebo "morichaleras", které se nacházejí hlouběji v džungli.
Dalším známým kmenem je Wayuu, žijící na poloostrově Guajira. Když dívky vstoupí do puberty, jsou po určitou dobu izolovány, aby se připravily na roli ženy. Yukpa, kteří jsou z oblasti Zulia, pocházejí z amazonských oblastí a jejich hlavní potravou je kukuřice.
Námořní tradice
Venezuela má dlouhé pobřeží, takže námořní zvyky jsou důležitou součástí kultury.
Například, když loď poprvé překročí rovník, noví členové posádky podstoupí tzv. křest. Pokud se námořní důstojník žení, je zvykem připít si nápojem "bomba" – směsí různých alkoholů a vytvoří se mu čestný špalír šavlemi.
Tradičně se na lodích používal zvon, který oznamoval střídání stráží, konec pracovního dne nebo čas odpočinku.
Náboženství a tradice
Nejrozšířenějším náboženstvím je katolicismus. Půst a Velikonoce mají v duchovním životě důležité místo. Na Květnou neděli se používá palma z průvodu "Palmeros de Chacao", který předchází výstupům na horu Ávila. Na Velký pátek se věřící přesouvají mezi sedmi kostely, aby si připomněli utrpení Ježíše Krista.
V zemích jako Vargas, Guárico a Miranda se koná oslava "Tančící ďáblové z Yare", která je zapsána na seznamu světového dědictví UNESCO. Maskovaní účastníci symbolicky představují boj mezi dobrem a zlem.
Karneval
Karneval, známý také jako Masopust, se slaví od února do března. Je doprovázen hudbou, zejména calypso, ale také salsou nebo zumbou. Jedná se o velkolepou událost, která se slaví zejména ve státech El Callao, Anzoátegui a Sucre.
V Puerto Cabello se karneval koná již od roku 1871. Jednou z jejích částí je "Pohřeb sardinky", který symbolizuje začátek půstu. Jinde, například v Carúpanu, se pořádají průvody s alegorickými vozy, tanečníky a pestrými kostýmy.
Život ve Venezuele – ráj karibských pláží nebo boj o každodenní přežití?
Venezuela je zemí kontrastů. Na jedné straně nabízí krásné přírodní scenérie, včetně nekonečných pláží Karibského moře, zelených deštných pralesů nebo působivého vodopádu Salto Ángel. Na druhou stranu se však potýká s dlouhodobými politickými, ekonomickými a sociálními problémy, které významně ovlivňují kvalitu života běžných obyvatel.
Ekonomická realita
Venezuela má jedny z největších zásob ropy na světě, ale paradoxně se potýká s obrovskou inflací, nedostatkem základního zboží a vysokou nezaměstnaností. Mnoho obyvatel žije pod hranicí chudoby a je odkázáno na pomoc ze zahraničí nebo na podporu rodiny žijící v exilu.
Venezuela také čelí potravinové krizi, která má ničivé dopady na zdraví. To je srovnatelné s krizí v zemích rozervaných válkou nebo ve státech postižených přírodními katastrofami.
Zdravotnictví a školství
Přístup ke zdravotní péči je omezený – nemocnice často trpí nedostatkem léků, zdravotnického materiálu a personálu. Vzdělávací systém je také v úpadku, mnoho dětí nedokončí studium kvůli ekonomické situaci rodiny.
Bezpečnost a každodenní život
Kriminalita je vysoká v mnoha částech země, zejména v hlavním městě Caracasu, které je jedním z nejnebezpečnějších měst na světě. Každodenní život je poznamenán výpadky elektřiny, vody a častými protesty obyvatel.
Rodinné hodnoty a mezilidské vztahy
Navzdory obtížným podmínkám však Venezuelané vyzdvihují hodnoty, jako je rodina, soudržnost a radost ze života. Svatby, rodinné oslavy a hudba jsou pro ně únikem od každodenních problémů a způsobem, jak si zachovat naději a důstojnost.
Je dobré tam žít?
Odpověď závisí na úhlu pohledu. Pro turistu může být Venezuela exotickým dobrodružstvím plným krásy a kultury. Pro obyvatele je to země, kde láska a rodina jsou pevnou kotvou uprostřed těžkých časů. Pro budoucí nevěstu, která se rozhodla žít po boku svého venezuelského manžela, to znamená nejen přijmout jeho kulturu a tradice, ale také žít v zemi, kde je každý úsměv ceněn dvakrát.
Zdroj: autorský text, astelus.com, marryonchain.com, himachalabhiabhi.com, tradicioness.com
