/KOMENTÁŘ RADIMA ČERVENKY/ Česká národní banka (ČNB) vydala každoroční analýzu vhodnosti přijetí společné evropské měny. Zpráva je takřka jediným hmatatelným důsledkem výsledku referenda z roku 2003. Se souhlasem ke vstupu do EU jsme si odsouhlasili i přijetí společné měny. Proto ČNB vydává onu ekonomickou analýzu výhod a nevýhod přijetí eura. Česká vláda, respektive Ministerstvo financí, se pak hodnocením ČNB musí zabývat. Jak ji strážci státní pokladny vyhodnotí je naprosto jasné.
Ačkoliv je zpráva velmi opatrná, jednoduchou kvantitativní analýzou zjistíme, že podmínky pro přijetí evropské změny se čím dál více zlepšují, konkrétně 13:4 je poměr parametrů, které se vůči přijetí eura zlepšily oproti těm, které se zhoršily.
Ještě před přijetím dokumentu ministr financí Zbyněk Stanjura tuto situaci potvrdil. Šlo o jeho konstatování, že vyzve zástupce všech pěti koaličních stran, aby se zavázaly k nepřijetí eura v tomto období. Podobně se premiér Petr Fiala (ODS) chválí tím, že díky konsolidačnímu balíčku příští rok Česko opět začne plnit Maastrichtská kritéria (tj. nutný předpoklad pro přijetí eura), ale rozhodně to podle něj není důvod euro přijímat.
Dále se premiér chlubil umožněním platebního styku v eurech pro firmy. Začne platit následujícího roku, čili za dva týdny. Z pohledu struktury české ekonomiky, kdy 80 % českého exportu směřuje do eurozóny, se přijetí společné měny nabízí. Jenže chybou lávky by bylo se domnívat, že se politika se řídí jen racionálními argumenty.
Krom uvedených protimluvů dodejme, že čtyři z pěti koaličních stran chtějí euro. Proto ministr Stanjura chystá podivné prohlášené o "nepřijetí eura během mandátu současné vlády", jeho konzervativní strana je totiž stále zásadně spojená s klausismem, čili národoveckou politikou svého zakladatele. Otázkou je, proč čtyři strany nejsou schopny přehlasovat jednu a demonstrovat tak svou politickou sílu.
Dost možná jim totiž mnoho politických sil nezbývá. Lidovci se pohybují v aktuálních politických preferencích kolem 2 %. TOP 09 trpí těžkou personální vyprázdněností. Její nejvýraznější tvář předsedkyně Markéta Pekarová Adamová se odmítla ujmout vládního křesla, a tak se podíl na exekutivě přenesl na vtipného, ale neoblíbeného ministra zdravotnictví Válka a naprosto anonymní ministryně pro vědu Langšádlovou. Koalice Pirstan se rozpadla záhy po volbách a tím ztratila zásadnější exekutivní výtlak. Při tom 34 poslanců ODS má samo o sobě k nějaké většině daleko, přesto je vláda ve vleku konzervativní politiky občanských demokratů.
K 17. prosinci jsou to přesně dva roky od jmenování vlády Petra Fialy prezidentem Milošem Zemanem. Její mandát lemují ekonomické problémy v čele s rekordní inflací a také řada neúspěchů (existují i úspěchy, ale ty jsou ve stínu toho nepovedeného). Mapa voličských preferenci se tak vychyluje k rekordnímu zisku opozičního hnutí ANO. Střídání u vládního hesla je přirozenou součástí demokratického cyklu.
Vystřídat se však můžou jen někteří. Nikdo neví, jak příští volby dopadnou, ale pokud by čistě hypoteticky strana Andreje Babiše potvrdila současný trend, mohla by získat klidně 90 poslaneckých křesel. Pak už by miliardářovo hnutí mohla poslat do opozice pouze koalice všech ostatních stran, včetně SPD a takový veletoč neumí ani Tomio Okamura. Moravsko-japonský nacionalistický politický podnikatel jen těžko může obsazovat vládní křesla, když většině svých partajníků nesvěří ani jednoduchý projev do médií. Kdo pak bude vládnout s Babišem, Schillerovou a Havlíčkem?
Možná někdo, kdo se stejně jako oni vymlouvají, že se euro nepřijme teď, ale až v budoucnosti. Možná někdo, kdo společně s nimi prohlasoval snížení daně z příjmu se zrušením superhrubé mzdy a rozvrátil tak rovnováhu státních financí. Možná někdo, kdo podporuje velké firmy s tím, že daň z úspěchu se platit nebude. Možná někdo, kdo považuje evropský Green Deal za ekonomickou sebevraždu navzdory světovým trendům v USA nebo Číně, potvrzených na posledním klimatickém summitu v Kataru.
Jedna vládní strana má tyto klíčové politické názory společné s opozicí. Stačí se jim zbavit korektního premiéra a naštvaného ministra financí, který si chtěl s opozičním šéfem vyřídit účty s vrhnutými rukávy. Klausovci, kterých je ve straně stále dost, mají s Babišem více společného, než s pětikoaličním slepencem. Postoj k euru je jen jednou kapitolou tohoto příběhu.
Zdroje: irozhlas.cz, seznamzpravy.cz, cnb.cz, autorský článek