Pavel Novotný: Agátu se Soukupem jsem dal dohromady já. Nebojím se nikoho a ničeho, chtěl bych se porvat s Řepkou

Jste novinář, ale co Vás přimělo k tomu vstoupit do politiky? 

Teď novinářem nejsem, ale chtěl bych jím zase být. Asi když mi bylo dvacet, tak mě oslovila zdejší stranická buňka a já mám ty Řeporyje hrozně rád, nikdy jsem jinde nežil. Nejdříve jsem byl nezvolený politik, pak zvolený a poměrně mladý zastupitel. A bral jsem to jako poctu. Seděl jsem tady čtyři roky v opozici a pak další čtyři roky jako naštvanější opozice a to už jsem vstupoval do politiky opravdu.

Zní to jako fráze, ale je to láska k Řeporyjím. Já jsem tady strávil dětství a mám to tady rád. Byl to čistě zájem o Řeporyje. 

Jak se Vám daří jako starostovi? 

To nemůžu posuzovat já.

Podle toho jaké mám průšvihy a celkově background a tím, že mě voliči znovu zvolili a to s nejlepším výsledkem, tak pravděpodobně ta moje administrativa je přijímaná a občany zřejmě akceptovatelná.

Dokonce mám i sestru místostarostku, jsme první sourozenci v dějinách Prahy. Takže jak se mi daří? Budete se muset zeptat občanů. Ale snažím se nekrást, snažím se, aby mě nezavřeli a snažím se nepřijít o zdravý rozum. Je to krásná práce, která mě naplňuje, ale duševně náročná, ale i fyzicky. Já jsem takhle stresující zaměstnání nezažil a to jsem dělal hodně stresující práce - hrál jsem v televizi poker o miliony a vysílal jsem živě, dělal online bulvár, často to byly opravdu náročné podmínky, ale musím říct, že až tahle práce, místní samospráva mě přivedla k tomu, že jsem se musel po třech týdnech zavřít do tmy. Není vůbec jednoduché si zachovat duševní zdraví. 

Jak je těžké být v police neúplatným? 

Asi jak pro koho. Já bych nemohl okrást Řeporyje, to bych neudělal, nechci, aby mě zavřeli. Jinak ale těžké to je.

Ty pobídky jsou neustále, každý den. Není to jen o úplatnosti, ale aby člověk mohl každý den spát, tak musí mít čisté svědomí. Navíc je to o příležitostech.

Já jsem se tady před loni nudil několik měsíců s policejní ochrankou v jedné kauze, tak jsem jim předváděl asi sto způsobů, jak je tady možné ukrást peníze. Mě zajímá kriminalistika, také ji i studuji. Jde to každý den, kdybych věděl, že je to tak atraktivní, tak bych třeba koupil nějaké starostce kytku, pak koupil třeba ještě jednu své manželce a už jsem v tom okamžiku v podezření. Co kdybych ty kytky vykázal na obecních financích? Nikdo mi to neprokáže.

Babiš by je ukradl, já blbec ne.

K tomu jsou i další nápady, co kdybych tu hezčí dal manželce a co když tu menší dám té starostce? Takže je to těžké, co je blbé tak vyrovnat se s tím obecným názorem, že politici kradou. Já se občas trápím těmi drby a manželka mi říká: „prosím tě, ty jsi to vymyslel a budeš špatný z drbů?“ Zkrátka musíte počítat s tím, že když nekradete, tak kradete. A tak to chodí v této práci. 

Pronájem Luxusního mezonetu, 2+kk, Praha, Praha 1

Show property

Konkrétně Vám někdo nabídl někdy úplatek? 

Jasně. Ve vzduchu je to vždycky. Horší je údiv ve tvářích těch, co dodavatelé a zájemci o různé zakázky třeba zvítězí a nikdo žádný úplatek nechce. To jsou až bizarní situace. Vy tady vysoutěžíte střechy nádraží za pevnou cenu milion korun, firmy se hlásí už s tím, že tu nabídku doopravdy nepotřebuji, já říkám: „já ji opravdu potřebuji, to je opravdové hřiště, nádraží.“ „Ale prosím tě, my ti uděláme slepou nabídku, pak to tam dáš jindy.“ Pak vyhrají, jsou velice udiveni, že vyhrály a od převzetí stavby až po odevzdání se podivují, že se nic neděje, že nic nepřichází a přitom tím, jak nemusí vydělávat na ty provize politikům, tak odevzdávají kvalitní práci.

Mimochodem to je taky legrační, nejde o to, že člověk nekrade, ale taky o to, že člověk ví, jak ten úřad bude na očích.

Zajímavé je, vezměte si hypoteticky úřad, kde nekradou ani úředníci ani politici, což je absurdní, ale představte si to. Je hrozně zajímavé, jak se to projeví na účetní kondici městské části. Já mám pocit, že máme osmdesát milionů rezerv a koupím si úplně co chci a ty audity si říkají: „hospodaříte?“ A já říkám: „ne, já jenom nekradu.“ Takže opravdu stačí jenom nekrást. 

A už je to podezřelé.

Ano, ale zároveň jak se to projevuje na ekonomické stránce městské části. 

Co říkáte na výsledky voleb, jsme po krajských volbách? 

Největším neštěstím demokratů je jejich přesvědčení o tom, že prostý lid dostane rozum. Taky jsem si všiml, že z těch co nadávají a nadávají na to, že za to může vláda a Fiala, tak často k volbám jdou a volí hejtmany, o kterých ani neví, že kandidují a za koho a odvolávají schopné hejtmany, přitom ani neví, jak se jmenují.

Spoustu lidí k volbám nejde.

Tady v Praze volby nebyly, tak pořád vládne moje strana. Naopak lidé, kteří nadávají těm hloupým lidem a ti, co volí Babiše, a další takové pitomce, tak ti je kritizují, ale sami k volbám nejdou. Po těch povodních jsem byl z toho smutný, že perfektně fungovala povodňová a před povodňová práce a prevence a Praha funguje výtečně a není jediná. A teď se budou měnit hejtmani a budou přicházet často neznámí lidé a říkám si, jak zrovna hejtman je blízko k lidem a ti k tomu přistupují s lehkostí a vůbec neví, koho volí. 

Mám pocit, že je to hodně o silným jménech, například Martin Kuba z jižních Čech. 

Určitě. Ten to přežil, ale to jsou silné individuality. Obecně lidé delegují a ukazují ve volbách svoji frustraci a neuvědomují si, že ten, kdo bude jejich hejtman, ale i starosta je pro ně důležité. Je mi líto těch schopných lidí, hejtmanů a hejtmanství, ale je to vůle lidí. 

S Vaší osobou jsou často spojované různé kritiky, hejty. Možná poslední kauza okolo Aničky Slováčkové, už se to uklidnilo? Vedení ODS Vás chtělo i odvolat, ale ustál jste to. 

To bylo nejhorší, co jsem kdy v životě provedl, jednoznačně. Měl bych říkat, že je to zkrat, ale já si to musím zpracovat v sobě a nechci o tom možná už ani mluvit. Nechci se omlouvat, ale musím se s tím srovnat sám se sebou. Uklidnilo se to, ale já jsem se ještě neuklidnil. A co se týče ODS, musím uznat, že jsem přežil ve straně něco, co není úplně standardní. A proč jsem to přežil? To je otázka pro stranu. Ta umí odpouštět.

Já mám hodně rád ODS, ale tady jsem asi měl letět, ale region si to nepřál. 

Píše se o Vás, že jste lhář, trestanec, hulvát. Jak to snáší Vaše rodina? 

To, že bulvár píše, že jsem lhář, na to je manžela zvyklá. Děti jsou citlivější, trochu hlídám, aby o nich nikdo nic neříkal. Mám dvě děti, devět a třináct let.

Brzdí Vás doma trochu manželka? 

Manželka má devatenáct svatozáří.

Většinou mě nekrotí, ale jsou situace, kdy si úplně jistá není.

Třeba jsem tu stavěl pomník nacistům. Ona si myslela, že když nebudu ten novinář, bulvární, tak že budu úředník. Jenže já postavil pomník vlasovcům a běžela k tomu tisková konference na ČT24, kde ukazovali ruského ministra obrany, který svolal tiskovku k Řeporyjím a manželka na mě kouká a říká: „máš to pod kontrolou?“ Říkám: „jasně.“ Takže moje rodina je zvyklá, dobře jsem se oženil. 

Mám pocit, že se ničeho moc nebojíte. Když Vás něco štve, tak se nebojíte. 

Je to až likvidační, sebevražedná vlastnost. Já jsem opravdu nebojsa, když budeme v chatce, venku šramot, tak já jsem ten, co se půjde ven podívat, co se děje.

Já se nebojím nikoho, ničeho, nikdy.

Není to úplně ideální vlastnost pro starostu, ale já mám zároveň smysl pro spravedlnost a pro pořádek a nesnáším drobnou kriminalitu. Občas se tu pouštím do velmi nestandardních věcí. Je v tom samozřejmě trochu politika. Takže s různými nešvary se potýkám po svém, mnohdy za hranicí přijatelnosti. Ale někdy jsou věci, kdy máte pocit, že to můžete změnit jenom Vy. Mně se to stalo i v novinařině, měl jsem kauzu Marek Vít. Tady ten úřad nemá žádnou moc, ale všechno, co my tady urveme, tak je to jen díky důrazu nestandardním postupům, jinak by to nešlo. Ta nebojácnost je zničující a mám pocit, že to má po mě mladší dcera a dost se toho bojím. 

V souvislosti s tím jsem slyšela, že jste tady chtěl opravit, myslím dětské hřiště, ale oficiálně to nešlo, tak jste tam v noci naběhl a to hřiště spolu s dalšími lidmi opravil, je to pravda? 

Není to úplně přesně tak, ale ano něco v takovém duchu se stalo. Často i ta samotná samospráva postupuje proti všem pravidlům. Jsou zkrátka místa, která nejsou třeba převzatá dvacet let, nemáme něco v majetku ani ve správě a tam to chátrá a my tam samozřejmě nesmíme nic postavit.

Ale já to i tak udělám a často je to legislativně hodně na hraně.

Například, v těchto dnech na místa, kde jsou soukromé pozemky, nemůžete nic, jsme dali mobilní lavičky, dají se zvednout, lavička tam nemá co dělat. Ale chtěli to tam lidé. Ta lavička se dá odnést, takže ji brzy někdo ukradne a mě to bude jedno, protože já si ho chytnu a nebo taky ne, mám kdyžtak nahradí. Dělám často věci, které mi procházejí a nejsou úplně standardní, ale ono to kolikrát ani nejde. 

Dělal jste v bulváru, jak se ten bulvár od té doby změnil? Mám pocit, že ti novináři byli ochotní i skákat přes plot, aby ulovili fotku. 

Myslím si, že se to dost zdrsňuje. Bulvár se v základu nemění dvě stě let, ten má pořád základní atributy, tak to bylo, je a bude. Je to nejžádanějším odvětvím novinářství. Ten bulvár se nějak vyvíjí, ta forma se mění. Není to drsné jako v Británii nebo Americe. Bulvár je i důležitý, má svoje pozitivní role a málo se o tom mluví. Bulvár je levná právní poradna. Před deseti lety kdybyste přede mě položila Blesk a Lidové noviny, tak přesně vím po čem sáhnu, co je pro mě důvěryhodné. Dneska jsou to Lidovky, kterým budu věřit více. Která první redakce postavila ukrajinskou redakci? Byl to Blesk. Já bych ten bulvár nepodceňoval, ale je to nejžádanější odvětví. V roce 2015 četlo bulvár v této zemi dva miliony lidí denně, dnes jich je ještě více.

Ten obsah novin je odraz čtenářů nikoliv těch novinářů, bulvár nepíší novináři, ale čtenáři. 

Prodej luxusního rodinného domu na Praze 6, Praha 6

Show property

Byl ale bulvár více drsnější? 

Byl. Než přišla regulace, která nastala a musela přijít. Ale mám rád drsný bulvár, mně se to líbí. Já bulvár skoro nečtu, ale mám ten drsnější bulvár rád a baví mě to více. V Anglii mají nejlepší bulváry na světě. A kdo tady nadává na bulvár, ať si koupí The Sun nebo Daily Mail a přestane fňukat. Čtu jiný typ médií, ale dneska je bulvár už všechno. Mám rád veřejné služby, máme je na vynikající úrovni. 

Mají Češi zájem o senzaci? 

Češi jsou mimořádní čtenáři bulváru. Milují bulvár. Češi jsou národ závistivců, pomlouvačů, nepřejícníků a škodolibců. 

Četl jste o potyčce Jaroslava Soukupa a Mirka Dopity? 

Četl jsem o Soukupovi a Dopitovi.

Já je dal dohromady s Agátou, což je šílené. Se Soukupem jsem pracoval, Agátu znám celý život.

Také znám Mirka Dopitu. Já tomu Mirkovi potom ještě něco řeknu, my se kamarádíme. Nepřekvapuje mě to. Jak vám tady tvrdím, že bulvár nečtu, tak jsem si to projel. A nelíbilo se mi, co k tomu říkala Žilková, tradičně. Líbilo se mi, jak to okomentoval Soukup a určitě ta média volala Agáta dřív než přijely záchranné složky. Můj názor. Byla u toho státní Policie, to jsou ti, co nesnášejí bulvár, takže určitě volala Agáta.

Poměrně nedávno jste bojoval v Clash of the Stars. Jak jste se na to připravoval? Četla jsem, že jste i přestal kouřit. 

Byla tady společenská poptávka po mém boxování. Tak jsem se zúčastnil takové obstrukční show, která ale má svoje diváky. Jak je to jak chce, tak na konci byl boxerských zápas se soupeřem, který se mi vůbec nelíbil a já jsem z mnoha důvodů vůbec nepřemýšlel nad tím proč je důležité okamžitě si najmout špičkového trenéra a začít se připravovat. Za těch sedm týdnů se to naučit nejde, box je náročný sport. Bylo to nádherné. A hodně mě to ovlivnilo. Ne, že jsem vyhrál v utkání s Godlou, ale připadám si jako vítěz, že stále chodím do toho gymu. A chci boxovat dál, baví mě to. Opravdu mě to zaujalo, je to nádherný sport. My chlapi si myslíme, že všemu rozumíme, taky jsem si to myslel, ale nevěděl jsem o tom vůbec nic. 

Říkal jste, že se Vám soupeř nelíbil? 

Soupeř byl ten psychopat Bejr. No, nelíbil se mi soupeř, protože neumí boxovat, vidím ho jako racionálně uvažujícího kapitalistu, kterého jsem si proklepl než jsem šel do ringu. Když se půjdete mlátit s nějakou buchtou do bahna tak se taky podíváte na to, jaké má sportování. No, a mně se to sportování Aleše Bejra nelíbilo. Aleš Bejr ať je celý v médiích, tak je v civilu celoživotní sportovec, chtěl být atlet v mládí. Důrazně jsem si ho proklepával, my šli opravdu do detailů. Aleš Bejr vrhal disk, koule, oštěp, kladivo, je naturální kulturista. Pokud jste na starší chlapy, tak se z něho zblázníte, je mu padesát, šlachovitý, nemá na sobě gram tuku, vysportovaný, denně běhá, má tedy fýzu. Fyzička je zásadní pro box.

Když se proti sobě postaví dva boxeři, kteří neumějí moc boxovat, já jsem začátečník a on je podle mě lemro, tak nakonec vyhraje ten, co má tu lepší fýzu.

No, a já jsem neměl žádnou. Nakonec v té přípravě na toho Bejra, který mi odstoupil jsem dostal soupeře Zdeňka Godlu. Ten to vzal narychlo a byl mnohem slabší než Bejr, proto jsem ho porazil jen díky tomu, že jsem se připravoval na Bejra. Je to velmi fyzicky náročné. Kdo nestál v ringu, tak neví, jak je těžké správně trefit toho soupeře, jaká je potřeba intenzita, aby to ten člověk měl pod kontrolou. Mě štve, když to někdo zpochybňuje, tak já říkám: „zkus si to. Jen si stoupni a skákej si na nohou s rukama nahoře tři minuty.“ Já jsem chtěl přežít. A nakonec i vyhrál. Vybral jsem si trenéra, nic jiného mi nezbývalo, já se nechtěl vzbudit v Motole. A já jsem se připravoval na opravdový box. Nechápu lidi, co tam lezou a neudělají to. 

Máte i tady v kanceláři boxovací pytel. 

Já se fakt připravoval. Denně jsem trénoval i v gymu, některé dny i dvoufázově. A trénoval jsem i individuálně. 

A přestal jste kouřit?

Jo přestal. Já jsem kouřil třicet až čtyřicet cigaret denně a nikdo mi to nezakazoval, ani prasení. Manželka jednoho dne přišla a říká: „ty sis ještě nezapálil?“ Říkám: „já potřebuji kyslík.“ Ten box není vytrvalostní sport. Fyzická kondice je nesmírně důležitá, mimořádně důležitá. Box a bojové sporty, MMA to jsou vůbec nejnáročnější sporty na fyzičku. Na internetu to tedy nevypadá. Ale pokud jsem to chtěl udýchat, tak jsem musel. Já jsem u toho normálně prasil, nepil jsem sladké limonády, ale já byl tak vyřízený, ale já si neodpíral vůbec nic, kouřím marihuanu, dám si řízek, dám si zmrzlinu i cigáro si dám, já jsem zhubnul dvanáct kilo. A tělo se strašně brání. Vždycky se říká, že prvních dvacet jedna dní je nejtěžších, ať začnete dělat cokoliv. Vyřízený jsem byl, namožené všechny svaly na hrudníku, máte pocit, že máte naražená žebra. Pak se ale na to najede je to fajn. Takhle mě naposledy chytla jóga, ta mě vracela duševně do formy. Ten box má na mě velmi dobrý vliv. 

Boxujete pořád? 

Boxuji dál. Mám to přes celou Prahu, ale budu chodit dále. Já to nikdy nečekal. Ty lidi tam jsou denně, jsou to intenzivní tréninky v tom gymu. Bolí to a všechny je obdivuji. 

Koho byste chtěl v ringu? 

Já takhle vůbec neuvažuji. Mě zajímá promotér, mě zajímá nabídka.

Teď máte aktuálně nabídku? 

To není podstatné. Myslím, že nějaká přijde, ale já mám před sebou jiné zápasy. Já potřebuji dodělat státnice, mám před sebou třetí ročník vysoké školy, kde mám obrovský deficit. Ale dál boxuji. Nicméně myslím si, že teď je rozumné chvíli počkat, nikam se moc nehrnout a počkat si, až přijde zajímavá nabídka. Já to dojednával dva roky a ne jenom s nimi. Ale koho bych chtěl?

Chtěl bych se porvat s Tomášem Řepkou, chtěl bych toho Bejra zmlátit.

I kdybych neměl už nikdy boxovat. Už jsem tam byl, užil jsem si to strašně a vylezl jsem si i na tu klec. Já jsem si tam mohl přijít a lehnout, smlouvu si umím domluvit dobře, ale já mám rád sport, sportovní hala vyprodaná. Je to jednou za život, tak jsem nechtěl být za pitomce. 

Prozradíte, co byste chtěl ještě dokázat? Ať už jako politik, novinář, starosta.

Obecně já považuji smysl života děti. Takže bych chtěl být hlavně otec a manžel, tam to dost zanedbávám, i když se hodně snažím. Mám spoustu aktivit a mohl bych něco omezit.

V té pracovní oblasti bych chtěl být ještě novinář, já to pořádně nestihl.

Já chtěl být investigativec a nestihl jsem to. Měl jsem rychlou kariéru v tom bulváru, byl jsem tak zvaný kauzař. Ale nestihl jsem psát krimi, protože to i studuji. Chtěl bych ještě stihnout být seriózní novinář, věnovat se jinému typu novinařině než jsem dělal. Tady v té práci nikdy nevíte, co bude druhý den. Nehodlám to dělat pořád.

Mám ty Řeporyje rád, ale rozhodně nejsem nemocný tím, abych byl celý život starosta.

Mám dvě děti, ženu, studium a také jiné věci a jiné hodnoty, ke kterým se upínám. A také nějaké plány, ke kterém se upínám. Já tu politiku beru jako službu a tu komunální, zejména. Není to jednoduchá práce. 

Zdroj: autorský článek, vlastní dotazování