Aktuálně vyšel žebříček stovky největších českých firem, měřeno podle jejich potenciální tržní hodnoty. Prvenství ČEZu nepřekvapí, ale nemusí již dlouho trvat. V hodnocení uspěly firmy z nejrůznějších odvětví, na prvních místech hrála prim energetika, ale v souhrnu figurují také české banky nebo třeba výrobci počítačových her. Velké české firmy také rády expandují do zahraničí. Vypadá to, že Česko překonává důsledky privatizace 90. let a již není jen vlastnickou kolonií zahraničního kapitálu.
Přes tři biliony dosahuje hodnota firem v žebříčku Česká elita, který od loňského roku vyhodnocuje web Seznam Zprávy a auditní společnost Deloitte. Dostalo se do nich 100 nejdražších českých firem podle kritérií a odhadu hodnoty Deloitte. Tedy firmy s převahou českého vlastnictví, ať už jde o soukromníky nebo stát.
Při prvním pohledu si každý všimne, že v řadě největších českých firem je vlastníkem stát, což platí i pro ČEZ se zlatou medailí tohoto srovnání. Má sice i minoritní akcionáře, ale i u nich jde z velké části o Čechy, kteří do akcií ČEZu s vysokými dividendami rádi investují.
Že je energetická skupina ČEZ se svými dvěma jadernými elektrárnami největším tuzemským byznysem není žádné tajemství. Jenže ji v žebříčku už příští rok může čekat sešup. Podnikání polostátního gigantu se soukromými akcionáři je ve strategickém odvětví energetiky, čím dál komplikovanější.
Stačí poukázat na dva faktory. Na komplikace s výstavbou dalších jaderných bloků, což je unikátní záměr na němž se shodnou snad všechny relevantní politické strany, a pak na vlastní účet za elektřinu. Dokud ČEZ musí klást ohled na své soukromé akcionáře, tak je jeho primárním zájmem generování zisku. Tedy levně elektřinu pořídit a "draze" prodat koncovým zákazníkům. Státní regulace tohoto principu je pak na hranici pravidel právního státu.
Současná vládní koalice chce ČEZ postátnit a nejinak to vidí opoziční hnutí ANO. Jak to udělat sami nevědí, ale minoritní akcionáři mají oprávněnou obavu, že na celé transakci příliš nevydělají. Stát nemá peníze nazbyt a tak minoritní akcionáře podle všeho nechce přeplácet. Svět prochází energetickou transformací, k čemuž se připojila agresivní politika Ruska, které poskytovalo evropské energetice surovinovou základnu a spoléhat se na tržní principy je tak pro Česko krajně rizikové.
Akcionáři by na situaci chtěli vydělat, což se dá pochopit, ale akcie polostátního gigantu si koupili s vědomím, že většinu v něm má stát a tudíž stát (respektive politici) rozhoduje. Riziko podnikání se však některým nést nechce. Jestli ostrouhají minoritní akcionáři nebo státní pokladna teprve uvidíme, nicméně jde o stovky miliard, o kterých se ale rozhoduje v tuzemsku. Což se nezmění ani když hodnota firmy po postátnění zásadně poklesne a ČEZ opustí své prvenství v žebříčku.
Na první pohled zaujme, že v žebříčku chybí nejhodnotnější tuzemská značka. Škoda Auto má sice českou historii a sídlo největšího závodu v tuzemsku, ale vlastní ji zahraniční Volkswagen. I na automobilový byznys může dopadnout pohnutá doba. Přechod na elektromobilitu už teď vytvořil evropským automobilkám konkurenci, která je technologicky před nimi. Pokud Donald Trump rozpoutá další celní válku, může se vedení Volkswagenu rozhodnout, že "obětuje" Škodu.
Jakkoliv je onen tíživý osud škodovky velmi nepravděpodobný, rozdíl je v tom, kde se rozhoduje o osudu českých gigantů na příkladu ČEZu a Škody jasný. Nejednou slyšíme bujará politická zvolání o tom, jak nás zahraniční kapitál drží jako rukojmí. Jak to vypadá optikou zmíněného žebříčku?
Kromě ČEZu tam najdeme například značky jako: Moneta, O2, TV Nova, Creditas, Trinity Bank, Tipsport, Sev.en, Dr. Max, Kofola, Letiště Praha, Colt CZ, Fortuna, Alza, Seznam.cz, Livesport, Čepro, Agrofert nebo Bohemia Interactive (to jsou ti, co vyvíjejí počítačové hry). Schválně, kolik z tohoto úzkého výběru českých top firem znáte? Dokážete napsat stejné množství zahraničních firem, které podnikají v Česku?
Žebříček je tak trochu důkazem toho, že česká ekonomická transformace uzavírá svou kapitolu, kdy ji zatěžovala postsocialistická neexistence domácího kapitálu. Přes tunely kuponové privatizace se muselo Česko dobrat k Zemanovu otevření zahraničním investicím. Ty nyní ustupují rostoucím českým podnikatelům. Česká ekonomika už není rukojmím zahraničních investic se všemi plusy i mínusy, které tato situace přináší.
Zdroje: autorský text, komentář, fx.street.cu, seznamzpravy.cz